Co je nového?
Přemýšlím.
Zkoumám situaci ze všech stran. Sbližujeme se?  Rozumíme si víc, než na začátku? Máme se víc rády? Vídáme se častěji? Vídáme se na kratší vzdálenost? Vídáme se vůbec??

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nového není nic. Jednoduše NIC. Náš vztah je stejný, jako na začátku. Snad s jedinou výjimkou – když vejdu do ložnice, dokonce i když vejde můj muž, tak je paní C. relativně v klidu. Sice se často sápe na skříň, ale nemá u toho infarktové stavy. Někdy dokonce jen opustí pelíšek a přesune se do své přepravky.

Myslela jsem si, že to bude turbulentní vztah s nezkrotným ďáblem, který se postupně díky mé laskavosti a nekončící péči změní v toho největšího mazlíčka. Ano, s pár propady, s trochou zoufalství a slzami, ale nic. Nic z toho se něděje.

Zrekapitulujme si to:

• paní C. u nás bydlí dva měsíce
• moje máti měsíc a ještě nezjistila, že tady nějaká neviditelná kočka je; není důvod ji znepokojovat, nikdy ji asi neuvidí
• paní C. je mistrem v používání záchodku: dovedně zahrabává, nevyměšuje vedle, neznečišťuje zbytečně okolí
• podávanou stravu konzumuje možná už i každý druhý den, ne za 4 až 5 dní, jako na začátku
• často pobývá na skříni, zejména v noci ji ale opouští a vyřizuje si záležitosti, na které neměla klid přes den
• jednou, když měla zjevně velký hlad, tak hned poté, co jsem jí dala před (mým) ulehnutím s knihou do postele paštičku, vyskočila z pelíšku a za velkého mlaskání ji celou snědla; poté s pohledem ostentativně odvráceným ode mě se prošla a postála na pelesti postele v nohách a uložila se na svůj ručníček na posteli nedaleko mě – opět s pohledem ostentativně odvráceným na opačnou stranu.
• než uléhám s knihou do postele, servilně přináším jídlo, abych vyvolala její vděk a nějakou akci, lhostejno jakou; nefungují granule, nefunguje paštička, nefunguje s teplou vodou rozmíchaná konzerva: jsem jí lhostejná

Co je nového? Nic, fakt nic. Mrzí mě, že jsem vás zklamala.