Naše dosud neviditelná kočka se stává kočkou spíše už jen nedotknutelnou, správně nedotýkatelnou. A tady se musím přiznat, jakou mezeru ve vzdělání jsem měla až někdy do dospělosti.

Já jsem si myslela, že nedotýkatelní jsou ta nejvyšší indická kasta, ti nejskvělejší ze všech. Císaře se také nedotýkáte. Tomu se klaníte až k zemi. Pokud to zvládnete, tak bijete čelem o zem. Ano na britskou královnu se nesahá. A k princeznám se nečuchá, ale to určitě víte.

Až v dospělosti, kdy jsem četla velmi zajímavé knihy české indoložky Dagmar Markové, jsem pochopila, že nedotýkatelných (v sanskrtu dalitů) se dotýkat nechci, ne jen že bych nesměla. Oni vykonávají tak hnusné práce, že je mi z toho až ouzko. Některé takové eklhaftní činnosti u nás zaplaťpánbůh vůbec neexistují. Nedotýkatelných je prý v Indii přibližně 160 milionů. Plus jedna česká kočka.

Tak ta naše nedotýkatelná, v jejím případě asi spíše nedotknutelná, se rozdivočela. Tedy, rozdivočela. Jak divočí ustrašená, vyděšená kočka? Tiše, jemně, umírněně. Ale divočí.

Paní Columbová je ideální ložnicová kočka. Spí celou noc, nikdy si netroufne vstát dřív než já, nedej bože mě jakkoliv kontaktovat. Nedupe po mně ve 4 ráno, nesedá si mi na hlavu, v horším případě na obličej, nehuláká, že chce jíst, pít, pustit ven, pustit dovnitř, prostě ideální zvíře.

Poslední dobou zaznamenávám změnu. Vývoj? Kam až to půjde?

Někdy v průběhu noci začne divočit. Seskočí z postele, proběhne se, proškrabe pelest postele, někdy si zaběhne i na záchod, prohrabe a pomuchlá svoje ochranné prostěradýlko, zaběhne se podívat, jak jsem na tom já, proběhne mi přes spodní část peřiny a opět se uloží ke spánku. Ráno má svoje prostěradlo zmačkané, zgučené, nitky vytrhané.

Nevím, kdy toto probíhá, ani jak dlouho to trvá. V noci jsem mrtvá, spím. Ale nejspíš to bude někdy k ránu, protože můj muž už je často vzhůru.

Proč to dělá? Nestává se ona normální kočkou? Chci já v ložnici normální kočku?

Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!