Přemýšlím, jak moc vidím to, co si přeju, aby bylo, a jestli je to realita nebo moje růžové brýle a moje přání. Myslím, že sama sebe nelakuju. Posuďte sami.

Že naší neviditelné, teď již spíše „jen” nedotknutelné kočce paní Columbové dělá dobře, když jsem s ní v ložnici, to je už nad slunce jasné. Ne když tam pobíhám a vykonávám domácí práce, ale když jsem v posteli. Nejsem typ, co by se povaloval v posteli, ani poobědní spánek neumím. To neříkám, abych ukázala, jaký jsem skvělý a činorodý člověk. Prostě neumím poo na půl hoďku usnout a poté osvěžena pílit za dalšími činnostmi. Umět bych to docela chtěla. Prý to osvěží.

A tak si, pokud mi to okolnosti dovolí, chodím za paní C. do postele číst.

A to mi nebudete věřit! Já se ukládám s knihou na lože, paní C. opouští pelíšek a skáče za mnou na postel. Obvykle přichází až skoro ke mně a zírá. Chvíli se schovávám za knihou, abych ji nevyplašila, ale i když literaturu zlehka odsunu a odkryju obličej, tak nezdrhá. Zírá. A zírá. Pokračuju v četbě a paní C. někdy začne stoupat na moje nohy pod peřinou. To jsem úplně paralyzovaná, abych ji nevyplašila.

Zatím se ve dne na mně ještě nikdy neusádlila, ale co není, může být. Chvíli popochází po peřině a pak zaujme svoje místo na nejvzdálenějším konci manželského lože a věnujeme se obě svým záležitostem: ona spánku, já četbě.

Myslím, že mi dáte za pravdu, že si nevymýšlím a nevidím sbližování tam, kde není. Vždyť ona se se mnou sbližovat chce!

Moc jí to nejde.