Pochopitelně ne neviditelná kočka paní Columbová a dítě. Naše mrňavé vnučky vůbec nevědí, že se u nás v ložnici skrývá kočka. Nejde ji uvidět, tak zatím není důvod je o ní informovat.

Mně se ale moc líbí, když děti vyrůstají se zvířetem. Nemyslím tím pavouka anbo pakobylky. Ale třeba kočku. Starší vnučka s kočkou Keketkou vyrůstá od narození.

Zpočátku je velmi rozumně rodiče dohromady nedávali. Hygiena, bezpečnost a tak. Pak se zjistilo, že Keketku dítě nezajímá. Jen to leží a k ničemu to neslouží. Až se pak malá začala plazit a pinožit po zemi, tak se už potkávaly. Dítě radostně mávalo končetinami, volalo Mau a Keke, ale když se Keketka přiblížila, tak dostala pár úderů ručičkama a raději mizela pryč.

Brzy se to ale zlepšilo. Dítko sice stále do Kektky mlátilo ručičkama, casnovalo ji za ocas a plnými hrstmi škubalo srst, ale Keketka to začala akceptovat. Pochopila, že to není zlý úmysl, ale že jinak ten malý tvor náklonnost vyjádřit neumí. A tak bylo brzy možno vidět, jak dítko leží s hlavičkou položenou na kočce a v ruce drží ocásek, nohu, kůži. A obě v pohodě.

Teď už to jsou parťačky. Leccos dělají spolu. Třeba se dívají, jak večer „Toleják jede na ulici”.

S druhou, ještě menší vnučkou, je to jinak. Ta se narodila daleko, předaleko a její rodiče nám dali do opatěry paní Columbovou. Myslím, že bude lepší, když paní C. už zůstane u nás, i když si myslím, že by s interakcí kočka x dítě nebyl problém, protože by se nemusely nikdy potkat. Ale nebylo by to asi dobré pro paní C., zase ji přemisťovat do cizího, určitě nepřátelského prostředí. Do velkých prostor, kde za každým rohem může číhat nebezpečí a něco, co se ji chystá sežrat.

A tak maličká vnučka sice kočičky miluje, ale trošku se bojí. Ale to přijde, to přijde.

Její maminka se děsila našeho Micíka ještě v 1. třídě. A vývoj šel tak, že za pár let Miška se svými koťaty spala v její posteli. V noci koťátka dělala rodeo, Miška aspoň 2x za noc kojila, pak museli všichni na záchod… a já jsem se musela na třídní schůzce zpovídat, proč dítě ve škole pospává. Paní učitelka třídní měla rozdělené děti na holčičky a kluky. Holčičky měly být hodné, spořádané a všechno mít vždycky mít připravené. Od kluků se nedostatky očekávaly. Naše dceruška nesplňovala standardy dané holčičkám, takže s tím měla paní učitelka problém.

Jak jsem byla ráda, když se ta „nezvedená holčička” navzdory nedoporučení od pí uč. dostala na osmileté gymnázium! Kočky nekočky, zvládla to i tak.