Možná by to tak někomu nepřipadalo, ale já mám ten dojem. Sbližujeme se. Naše neviditelná kočka paní Columbová se sice pořád snaží být neviditelnou, pořád zdrhá, když vejdu do ložnice a pořád se snaží spasit útěkem na skříň. Ale sbližujeme se.

Ale večer. Večer máme takové trochu intimní chvilky. Když jsem v koupelně, tak stojí za dveřmi ložnice a čeká na mě. Když vejdu, tak zběsile nezdrhá, ale zlehka vykluše směrem ke své straně postele a po cestě se na mě ohlíží. Já se umístím na svoje místo, ale ještě se tak všelijak mažu, procvičuju, čučím do mobilu, pak si vzpomenu, že si mám ještě něco něčím namazat, pak se prohýbu, pak si něco přečtu… Paní C. přiběhne skoro až ke mně, nehuláká, jen na mě kouká, otírá se o skříň, o postel a kouká na mě. Pak si vyskočí na své místečko na posteli a světe div se, často (ne vždy) vrní! Opravdu, čtete dobře. Ona vrní. Tiše, přerývaně, ne každý večer, ale vrní.

Vrnění považuju za obrovský úspěch. Když se ozvalo poprvé, tak jsem poplašeně koukala, co kde zachrastilo, co spadlo, co se to stalo. Zvuk to byl divný. Ještě vrnět ani neuměla. Po pár dnech, spíš týdnech, už vrní normálně. Tedy spíš si povrňává, ne pravidelně, ne často, ale umí to. A praktikuje.

Internety píšou, že kočky nevrní jen v okamžicích pohody a spokojenosti, ale klidně i když mají hlad nebo jsou zraněné či nemocné. Hlad v okamžiku vrnění paní C. určitě nemá. Vrní po večeři, před spaním. Zraněná není. Nemocná předpokládám také ne. Nepozoruji na ní žádné, ani sebemenší negativní změny. I když je pravda, že to je šelma a je vyrobená tak, aby nedala ani mrknutím oka najevo problém. Aby ji predátor neohrozil nebo dokonce nesežral. Přesto si myslím, že nemocná není.

A tak si potom popřejeme dobrou noc, zhasneme a usneme.

Vrní proto, že mě prostě má ráda. Má a má a má. A ne abyste mi psali něco jiného.