Neviditelná kočka paní Columbová s námi je už tři roky. Je u nás proto, že naše děti, které si tuto nešťastnici vzali do dočasné péče, jež se stala péčí trvalou, odjely na pár let do zahraničí. A kdo by o takovouhle kočku stál?

Taková kočka nemůže skončit nikde jinde, než u rodičů. Žádný normální kamarád ani jiný příbuzný se dobrovolně k něčemu takovému, jako je starost o neviditelnou a nedotknutelnou kočku, nezaváže.

A tak v září 2022 se ta nešťastnice ocitla u nás. Přesně v naší ložnici. Musí být pod uzávěrem.

Zpočátku jsem si myslela, že se sžijeme, porozumíme si, přetvoříme netýkavku v mazlíčka a pak ji budeme postupně seznamovat s dalšími našimi kočkami a zvolna začne chodit ven.

Naděje, že by někdy chodila ven, zhasla poté, co jsem jí kvůli značnému malinko do krvava zbarvenému slintání vzala k paní doktorce. Diagnóza byla zkažené zuby. Musely ven. Vlastně ani nevím, kolik jich paní C. zůstalo, ale nějakých pár určitě ano. Ale paní doktorka řekla, že venku by se už neubránila, takže nám sklaplo.

Rozplynula se i naděje na sbližování. Mimo ložnici ji nemůžeme pustit, protože je nebezpečí, že by díky naší neopatrnosti unikla ven. A to by se už nebyla schopna vrátit. Nezná to tady. Dokonce ani není zvyklá na jméno, nemohla bych ani chodit po okolí a volat ji. Neoslovuju ji paní Columbová, ale vždycky jí nejsladším hláskem říkám Pusinko, maminka je tu a dá ti papání, případně ty máš už hlad, že, Ťutínku… A tak všelijak.

Kdyby byl naživu nejlepší kocour ze všech Karlíček a s paní C. by se znali, tak bych mohla tu naši neviditelnou s ním pustit ven. On by se o ni postaral. Byl taková starostlivá povaha. Když byla Lízinka malé kotě a učila se lézt po stromech, tak on seděl pod stromem a dohlížel na ni. Lízinka obešla všechny stromy na zahradě, na každý vylezla, na každém pobyla a Karlíček pod každým seděl a čekal. Když už ani nevím jaké z našich koťat uniklo nedopatřením ven, ještě ke všemu v potmě a v dešti, tak jsem si všimla Karlíčka, jak celý promočený ztěžka skáče na kuchyňský balkónek a v zubech drží kotě. Nevím, jestli by se bez něho v takových podmínkách bylo vůbec schopno vrátit domů.

Ale paní C. se jednak z žádnou z našich koček nezná, a zbyla už jen Lízinka, a okolí nezná vůbec. Byla donesena v přepravce a uvězněna v ložnici. Má omezený výhled na kousek zahrady a přes plot zahlédne občas auto nebo člověka.

Netuším ani, jak je stará. U nás je 3 roky, děti ji měly asi tak necelé dva a jak stará byla v době příchodu k dětem, to nemám tuchy. Tak je jí dejme tomu 6 let.

A já si říkám, že třeba i kočka může zmoudřet, že pochopí, že na světě má jenom mě a že by třeba mohla někdy ke mně přijít, nechat se pohladit, zavrnět…

Fantazii mám bujnou. Prý jsem idealista.