Pořád o té naší neviditelné kočce paní Columbové přemýšlím. Jak jí asi je, co cítí, jak jí zlepšit život. Asi bych měla přestat, protože tak, jak to je, to nejspíš bude stále.

Je prostě celoživotně vyděšená.

Ví, že jsem pro ni člověk důležitý, přesto se mě bojí. Bojí se mě, straní se mě, ale někdy vyhledává moji přítomnost. Ovšem vždy v bezpečné vzdálenosti. Když jsem nemocná a ležím tam s ní v posteli jak placka třeba týden, tak je viditelně v lepším stavu.

Mám pocit, že tu žijeme jako ošetřovatel v ZOO a jeho svěřenec. Nějaký velký, potenciálně hrozivý, útočný a nebezpečný. Pomýšlím na hrocha nebo nosorožce.

Ošetřovatel naváže se zvířetem vztah. Má ho rád, zvíře má rádo jeho. Ale pořád musí být ošetřovatel ve střehu. Nikdy si nesmí myslet, že jeho svěřenec se z nebezpečného, několikatunového obra stal milým domácím mazlíčkem. Pořád ve střehu, vždy připraven.

A ono se to stejně občas zvrtne a zase čteme, že ošetřovatel byl ušlapán hrochem, se kterým měl báječný vztah. Nikdo neví, co se stalo, nikdo to nechápe, nikdo si to nedokáže vysvětlit, akorát je člověk na maděru.

A tak to máme u nás. Paní Columbová je stále ve střehu. Co kdybych najednou zaútočila a chtěla ji ušlapat?

Fotku udělala automatická prý inteligence. Věnujte pozornost těm roztomilým pacičkám. Jasně, můžu za to já, kdybych dávala další a další pokyny, tak bychom se spolu dopracovaly (inteligence je žena) bezpochyby ke skvělému obrázku. Ale zase bychom se nezasmáli (my všichni).