Máme tady jeden takový ošklivý, nepěknou věc. Tedy měli jsme.

Naše neviditelná kočka paní Columbová je divná. To už všichni víme. Nemůže za to, to si všichni uvědomujeme. Nezlepší se to, to je nám všem už jasné.

Má svoje špcifiká. Hodně věcí udělala jednou nebo několik málokrát a šmytec. Platí to jak pro věci dobré, tak ale i pro ty špatné.

Věci dobré – člověk se raduje, že jsme na dobré cestě, nový začátek, jupí, holajduša a ono nic. Třeba hra se světýlkem. jednou a konec.

Pak ale jsou aktivity, které nechcete. U těch je jednou (několikrát) a dost naprosto super. Třeba párkrát nám počurala postel. Teda mně, moje místo. Proč škodit manželovi, když pro ni nic nedělá. Udělala to možná 3x, víckrát ne. To jsem byla opravdu na prášky. Sdílet ložnici s někým, kdo vám neustále někam močí, to by pro mě bylo nepřijatelné. Nevím, jak to někteří lidé zvládají delší dobu.

A máme nové snad opravdu jednou jedinkrát.

Byli jsme na chvíli pryč, jen čtyři krátké, kraťoučké dny. Krmiči přicházeli, granule i vodu podávali, záchodek čistili. Po našem návratu se chovala splašeně a jako by nás nepoznávala. A jak tak šukám po ložnici, najednou to vidím: ano, je tam! Správně formované, správné konzistence, obvyklé barvy, adekvátní velikosti, na zcela nesprávném místě. Prostě na frajplace. Exkrement v prostoru.

V klidu a s rozvahou jsem ho uklidila, ale hlavou mi táhly černé myšlenky. Jestli je tohle nový směr vývoje, tak to budeme muset řešit. Jak??? Kočce nevysvětlíš.

Zatím je to v pohodě, žádný kusanec na nesprávném místě. Tak snad si tohle nepřečte, aby věděla, jak mě vytočit.