Cítím se vykolejeně, v hlavě mám prázdno. To si tak řeknete, že té kočce se večer venku něco možná stalo a že raděj zaběhnete k paní doktorce, a vracíte se s mrtvou kočkou v náručí.

Tento příběh se netýká paní Columbové. Toto se včera stalo naší Jettynce.

Večer, už potmě, přiběhla se svým charakeristickým bučením a nacpala se pod linku, až dozadu, do rohu za myčku. To je neobvyklé. Ráno tam byla stále. Svítila jsem si na ni baterkou, byla živá, koukala na mě. Nacpala jsem jí tam misku s troškou kapsičky zalitou vodou. Hned se po tom vrhla. Spíš pila, než že by nějak moc jedla. Za nějakou dobu vylezla, pružně vyskočila na linku, napila se ze svého hrnečku na parapetu a vybučela si přepuštění do předsíně, kde poslední dny spávala v bedýnce se sběrovým papírem. To dřív nedělala.

Je pravda, že poslední měsíce malinko měnila zvyklosti a byla hrozně hubeňoučká, ale chovala se daleko mlaději, než přibližně stejně stará Lízinka. Lízinka už nevyskočí na linku. Na stůl vyleze jen s meziskokem přes židli. Neloví. Zdržuje se převážně doma, ven chodí jen za toaletou. Jettynka se chová stále jako mladice.

Jettynku jsem si pochovala, prohmatala, všechno se zdálo v pořádku. Ale stejně. Její chování bylo lehce nestandardní a tak jsme se vypravily k paní doktorce. Tam nás zavezl můj muž. Přede dveřmi jsme byly o půl hodinu dřív a tak jsem ji strávila zpěvem. Abych přehlušila hlučnou komunikaci, aby se Jettynka nenudila a hlavně, aby se nebála a věděla, že jsem s ní.

Paní doktorka se vrhla na vyšetřování. Hned otevření pusinky odhalilo zhnisané stoličky. ??? Vždyť Jettynka loví. A často.

Potom odebrala krev, aby se ujistila, že může dát anestezii a není přítomna další choroba. A pak se otevřela brána do pekla. Paní doktorka mi trpělivě vysvětlovala položku po položce ve výsledcích krve. Já byla v transu a šlo to dost mimo mě. Zestručněno to bylo tak, že čeho měla mít v krvi 9, tak toho měla 220 a naopak. A jaké devastující následky to má pro tělo.

Prý se dá pokusit tento stav řešit. POKUSIT. Musela by zůstat 3 dny na kapačkách, bez jídla a pití, a pak by se pokoušelo kočku “rozkrmit”. Paní doktorka mluvila o rozleptaných orgánech, o neurologických projevech, nesměla by chodit ven… a zavolejte dětem, poraďte se, za čtvrt hoďky se zeptám, jak jste se rozhodla.

Temno.

Na paní doktorce je zajímavé mimo jiné to, ne jen že je velmi citlivá a empatická, ale pamatuje se jména naše, našich dětí, jejich partnerů a všech našich koček, které kdy ošetřovala, a co jim bylo. Takže věděla, že mám komu zavolat. Rozhodnout jsem ovšem musela sama.

Nemohla jsem tam nechat Jettynku několik dní samotnou a vystavenou lékařským pokusům jen proto, aby tu s námi snad, možná, třeba ještě nějakou dobu pobyla. Paní doktorka byla zjevně za takové rozhodnutí ráda. A to vím, že když není naprosto nutné tento ultimátní krok udělat, tak lidi přesvědčuje, aby zkusili léčbu.

A tak jsme ji zabili. Držela jsem ji v náručí, když jí hlavička klesla, když se jí rozšířily zorničky, když dodýchala. Zavolala jsem manželovi, že už jedeme domů, aby vykopal hrobeček.

A tak je Jettynka doma, hned vedle branky, s Micíkem, Miškou, Žůženkou, Kočičkou, Karlíčkem, ježkem a ptáčky.