Jedna šikovná kurzistka (díky, Markétko) poprosila umělou inteligenci o napsání dobrodružného příběhu s hororovými prvky o naší neviditelné kočce paní Columbové. Příběh byl – na moje očekávání – dlouhý, dělený do podkapitol a napínavý a hororový asi tak, jako kdyby si ho vymyslela paní učitelka v mateřské škole pro děti před spaním.

Zkusila jsem to sama. Co myslíte? Vedlo se mi pochopitelně stejně. Přidala jsem, že chci příběh veselý. Nikdy tam nic ani za mák veselého nebylo. Vždy se ale někdo něčemu hodně smál.

Přidala jsem, že to má být příběh krátký. A to mi AI splnila.

Pořád se ale paní Columbová schovávala pod postelí a pod naší postelí se nelze schovat. Je tam úložný prostor, kde máme co? No přece množství papírů. Krásných papírů, zajímavých papírů. Z těch ještě něco bude.

Tak jsem zadala, že pod postelí se nejde schovat. Jak to dopadlo, to sami uvidíte. A byla jsem brutální, odstranila jsem slovo „prosím”. Očekávala jsem, že se naštve. Nenaštvala.

Tady máte jediný příběh, který se mi aspoň trochu líbil:

V jedné malebné ložnici žila téměř neviditelná kočka jménem paní Columbová. Byla tak plachá, že se zdálo, jako by se snažila splynout se stěnami. Každý zvuk, ať už to byl šum větru nebo klapnutí dveří, ji přiměl k tomu, aby se rychle schovala pod postel. Jenže pod postelí nebylo místo na schovávání – byla tam jen hromada prachu a zapomenutých ponožek.

Jednoho dne, když se paní Columbová pokoušela najít bezpečné útočiště, zaslechla, jak její majitelé diskutují o tom, co budou mít k večeři. “Co když je to něco hrozného?” pomyslela si. “Třeba brokolice! To je příšerné!” A tak se rozhodla, že se raději schová za závěsem, i když věděla, že je to stejně beznadějné jako snažit se skrýt v bleděmodré místnosti.

Když přišel večer a majitelé si sedli na pohovku, paní Columbová se opatrně vyplížila ven. Chtěla zjistit, jestli je svět venku opravdu tak děsivý. Jakmile však uslyšela zvuk televize a viděla blikající obrazovku, vrátila se zpět do bezpečí pod postelí. “Ne, ne! To je určitě nějaké zlo!” syčela na obrazovku.
Její majitelé si brzy všimli jejího podivného chování a začali ji nazývat „paní Columbová – královna strachu“. A tak žila dál v tom svém malém království strachu a neviditelnosti, dokud jednoho dne nezjistila, že i když je svět plný zvuků a neznámých věcí, může být také plný lásky a laskavosti – pokud se jen odváží vykročit ven ze svého úkrytu.

A tak paní Columbová občas vykoukla zpod postele, ale jen na chvíli – stačilo jí vidět, že svět není tak hrozný, jak si myslela. Ale stejně raději zůstala „neviditelná“ – protože kdo by chtěl čelit brokolici?