V současnosti hoří boje mezi zastánci přirozeného kočičího života s možným přístupem ven a těmi, kteří by svého miláčka ani za nic do toho zlého světa nepustili.

Chápu obě strany. Co mně vadí, je způsob komunikace. Ti milovníci roztomilých čumáčků se vzájemně seřvou na tři doby nejhrubšími výrazy, které bych já sama nepoužila ani v těch nejzvrhlejších myšlenkách.

Četla jsem seznam toho, co se všechno nestane kočce, když ji chováte jen doma. Například ji nepřejede auto, neporve se s jinou kočkou, nechytí blechy apod. Další nástrahy života venku si určitě bez problémů doplníte sami.

Zní to velmi rozumně.

Zastánci důsledného domovního chovu tvrdí, že jejich kočky jsou šťastné. Tomu se mi úplně nechce věřit. Pokud zrovna neřvou u vchodových dveří, nedrápou těsnění a nesnaží se procpat každou skulinkou ke svobodě, tak se to tak určitě jeví. Možná jsou spokojené ty kočky, které nikdy nebyly venku, případně jejich rod už je nějakou dobu interiérový. Třeba jo.

Zamyslela jsem se. Když vidím některou z našich koček mizet v dálavách, když podlézají sousedovic plot, když lezou na střechu druhých sousedů, cítím se jako bych dítě školkového věku pustila, ať si jde, kam ho srdce táhne. To je velmi nezodpovědné, ba trestné. A tak mě napadla analogie s dítětem. Kdybyste nepouštěli ven dítě, tak by bylo také v bezpečení. Ve velkém, nejbezpečnějším bezpečí ze všech bezpečí.

Stejně jako kočku by dítě nepřejelo auto, neporvalo by se s jiným dítětem, nechytlo by blechy. Nespálilo by je slunce, neutopilo by se (pozor, vana!), ne… však mi rozumíte.

Podobné „ochranitelské” tendence měli různí Fritzelové, Priklopilové a jim podobní vykukové. Ti, jejichž péče o druhé vyšla najevo, protože jejich oběti se byly schopny osvobodit, jsou teď také v bezpečí dobře střežených věznic a určitě je nepřejede auto. Ale vím – z televize a knih – že tam na ně čekají jiná, veselá nebezpečí.

Naše kočky budu i nadále pouštět ven. Mají kočičí klapku a tak si samy řídí, kdy a kde chtějí být. Jen se bojím vzít si do péče další kočku. Naše ulice se za 24 let, co tu bydlíme, stala ze zapomenuté a opuštěné komunikace na kraji města dopravní tepnou. Menší dopravní tepničkou. Starší kočky už nejsou hloupé. Ty na stranu ulice nejdou. Ale koťata prozkoumávají celé okolí. A už mezi námi není Karlíček, ten největší a nezodpovědnější kocour ever, který se o malé staral. A stejně jedno koťátko neuhlídal a přejelo ho auto.

Btw nechcete koťáko? Krááásné? Potomka chovné ruské modré kočičky, která se spustila s nějakým dacanem. Je to ilustrace toho, co se stane, když kočku pustíte ven: přijde s outěžkem. Má dvě holčičky, a jednoho kluka. K odběru budou v polovině ledna 2025.

Rodiče
matka: Irinea Rea The Blue, CZ
otec: Unbekannte Vagabund von Klein Wurben.