Sebehodnější, sebemírnější, sebe… kočka je ničitel. I když to nedělá ze zlé vůle, je ničitel. Ať jim dáte vše, co můžete – od sofistikovaných škrabadel a záchodů po zurčící fontánky – jsou to ničitelé.

Na naši neviditelnou kočku paní Columbovou si nemohu stěžovat. Přesto to je ničitel. Nebo aspoň svinitel.

O jejích toaletních zvyklostech jsem se zmiňovala opakovaně. Na záchůdku je skvělá. Po zkušenostech s některými z našich miláčků jsem se děsila, co nás čeká, když bude kočka zavřená v ložnici. Když měla Žůženka potíže s ledvinami, čurala vůkol. Když se Karlíčkův život chýlil ke konci, nacházela jsem ho často v tekutých výkalech. Některé kočky zahrabávaly své výtvory tak intenzívně, že byly všude kolem. A to všichni naši miláčci mají klapku ve dveřích a přístup ven, takže záchod jsem dávala jen v obzvláštních případech, jako bylo stáří či nemoc někoho ze smečky nebo třeskuté mrazy.

Zpátky k paní C. I když je skvělá, tak roznese kočkolit na tlapičkách po místnosti. Pak je má špinavé a špiní po okolí. Za to ovšem nemůže a nejspíš ani jí to nedělá radost.

Hrozně chlupatí. Někdy extrémně, někdy strašně moc, někdy hodně, ale pořád. Vyčesat ji nelze, když se k ní nedá přiblížit. Nu což, to neovlivníme.

Škube textilní obložení pelesti naší postele. Orvané je už na kost. Nu což, to vydržíme.

Při skocích na skříň ji drásá. Skáče s meziskokem, takže je dřevo rozdrásané asi v polovině boku skříně a potom nahoře, jak doskakuje. Nu což, co naděláme.

Ale to je vlastně všechno. Nic dalšího ani horšího nedělá. Třeba Lízinka, když byla malá, lozila po knihovnách, na nichž skladuju svoje sklo, nasbírané za léta manželství. Vázičky, karafy, džbány, džbánky, kádinky, Petriho misky, odměrné válce, varné baňky. Cíleně nic nesbírám, nějak si to sem samo nachází cestu. Lízinka se v mládí mezi mými poklady ráda proplétala a často něco spadlo. Později ráda cíleně shazovala. Občas něco shodila i Miška. Ta na skříně naštěstí moc často nechodila.

Občas někdo tvrdí, že přece kočky nemohou být tak podlé, že by něco schválně shazovaly. Kdybyste viděli Mišku, jak se nějaký mně obzvlášť drahý kus usilovně naží packou posunovat na hranu knihovny, změnili byste názor. Pak s uspokojením sleduje dopad.

Takže se zase ukazuje, že neviditelná kočka paní Columbová je vlastně kočkou téměř ideální. Nu což, jen já jsem na prášky. To přežijeme.