Nadpis je z rodu těch bulvárně zavádějících. Oslavu jsme neprošvihli, není co slavit, ale stejně jsem na to pořád myslela.

Začátkem září (teď končí říjen 2024) jsme měli slavit dvouleté výročí pobytu neviditelné kočky paní Columbové v naší ložnici.

Není co slavit.

Začala jsem o paní C. psát s úmyslem zdokumentovat přerod zvířete, které jsme nebyli v ložnici schopni najít, protože se tak dokonale skrývalo, v mazlivého ťutínka. Dost jsem tomu věřila. Spíš jsem nepochybovala.

Nestalo se.
Nestane se.

Proč jsem se o našem výročí aspoň nezmínila? V době, když k nám paní C. přišla, se dělo mnoho změn. Mnoho takových, na které myslím daleko více, než na našeho ložnicového vězně.

Děti se odstěhovaly do zahraničí. Proto k nám paní C. přišla. Nikdo jiný ji nechtěl. Kdo by ji taky chtěl? Přistěhovali jsme si dvaadevadesátiletou babičku. Zemřela moje dobrá kamarádka. Další podzim se nám narodila první vnučka. Halelůja. Brzy nato zemřela moje maminka. Narodilo se jí pravnouče, které si tolik přála, na světě se potkaly, osobně ale ne.

Bylo toho na podzim 2022 a 2023 hodně. Nejméně závažné vlastně bylo nastěhování paní Columbové. Nejradostnější narození miminka. Nejsmutnější…

Takže předpokládám, že rozumíte, že na žádnou slávu ohledně dvouletého výročí paní C. nedošlo.

Přikládám fotku z rodu „Najdi kočku”. Je tam, opravdu. Takhle jsme ve vztahu s neviditelnou kočkou pokročili. Sice se už tak důmyslně neschovává, ale co z toho máme?

Šmouhu.