Proč mají kočky kožíšek? Myslela jsem, že ze stejného důvodu, jako mají třeba tučňáci husté peří, aby se mohli potápět v mrazivých vodách Antarktidy. Nebo lední medvědi, aby se mohli prohánět na opačné straně zeměkoule. Nebo třeba jenom naše kačenky, zajíci, lišky a podobné zvířectvo. Je to ochrana před chladem.

Proč mají kočky kožíšek? Nevím, ochrana proti chladu to není.

Jak v jeden moment v září klesly teploty o 20 a snad i více stupňů, zvolna klesala teplota i v našem domě. Dnes ráno je venku 5°C (nad nulou, zaplaťpánbůh). Všude, kromě obýváku spojeného s kuchyní, je maximálně 16°C. Maximálně. Spíš méně. Začala jsem navrhovat aspoň zkoušku topného systému. Manžel říká Co máš furt s tou zimou.

A naší neviditelné kočce paní Columbové je zima.

Jak to poznám? Docela jednoduše. Vidím to na ní. A její zvyky se mění.

• Jakmile třeba si v noci jen na minutku odskočím, mám ji nasáčkovanou v posteli. To by dřív nikdy neudělala.

• Když už má naše lůžko připravené ke svému dennímu odpočinku (přídavné podkladové prostěradlo, ručníček, osuška), tak když svítí sluníčko, pohybuje se v osvětlené části postele. Jakmile slunce na postel přestane dosahovat, přesune se na parapet na poslední zbytky paprsků.
• I když je na posteli všechno něčím pokryto – však víte, příšerně chlupatí, ale opravdu hrozně – tak se je schopna umístit na volné mikromístečko do našich teplých peřin. V tomto přechodovém období povlékám peřiny do mikroplyšového povlečení. Ráda spím v chladu a teploty nad 20°C mi dělají problém. Ale uléhat do studeného a ještě naškrobeného plátna, to je utrpení.
• Když leží na posteli, tak se ani nemusím snažit dělat nenápadnou, jako dříve. Ani se odtam nehne. Dokonce s ní můžu z největší blízkosti – klidně z 50 centimetrů – prohodit pár teplých slov.
• A prostě, já to na ní poznám.

A co se nestalo včera večer! Tomu neuvěříte. Ani já sama jsem moc nechápala, co se to děje, nevěřila jsem tomu. Ztížilo mi to usínání. Nemohla, spíš nechtěla jsem se pohnout, abych tuto vzácnou chvíli nezrušila. Paní C. si přišla lehnout ke mně na polštář, nad mojí hlavu. Polštář se nepatrně chvěl, nepatrně se mi pohybovaly vlasy – a že je nemám dlouhé – tak blízko byla.

Vypadá to, jako by si paní C. aspoň ve chvílích krize nacházela ke mně cestu. Ale já ji už znám. Je to zase jedno z jejích poprvé a naposled.