S naší neviditelnou kočkou paní Columbovou máme svoje zvyky a svoje pravidla. Večer probíhá tak, že když jdu do koupelny, tak po celou dobu, co provádím hygienu, stojí za dveřmi ložnice a vřeští. Vyjma toho, když jsem ve vaně nebo ve sprše. To prchne na skříň. Bojí se hluku tekoucí vody. Poté, co mine vodní nebezpečí, se umístí za dveře a pokračuje ve vřískotu.
Pak vcházím do ložnice a nejsladším hláskem ji zdravím, říkám blik, aby se nevyděsila, když rozsvítím, a sděluju jí radostnou zprávu, že jí nesu papání. Ještě zavřu ventilačku, stáhnu roletu a jdu na to: nasypu jí granule.
Jedna organizační – kde je manžel? Ten chodí spát později a vstává dříve. Nebojte, dožene to na kanapi u TV.
Poté obvykle uléhám na lože s knihou.
Stejně jsme učinily včera večer. Já v posteli, paní C. chroupe. Poté ničí postel, jde si odskočit, ničí postel, trošku si poskotačí a hupsne na postel. Do toho nejvzdálenějšího rohu. Ale tak, aby na mě viděla. Tam se čistí a čistí.
Včera najednou – vůbec jsem nevěděla, co se děje. Zároveň se zvalo strašné bzučení a v ten moment z postele vystřelila paní C., porazila němého sluhu a vyřítila se na skříň. Brzy jsem pochopila. Kolem mé lampičky lítal veliký sršeň.
Co včil?
Nechala jsem totiž otevřenou ventilačku, protože bylo opravdu teplo. Roleta byla napůl stažená. Pro zvědavce – proč nespíme u otevřeného okna: i když jsme se před 24 lety nastěhovali na samý konec Brna, kde lišky dávaly dobrou noc, tak silnice, která kolem nás vede, se stala značně využívanou dopravní tepnou. To je život.
Honit sršně se mi nechtělo. Nevím, jak se to dělá. I když jsem toho ještě moc nepřečetla, zvolila jsem variantu tma = klid. Zhasly jsem, sršeň zmlknul, paní C. hupsla dolů a usnuli jsme všichni.
Jen jsem přemýšlela, jestli na sršně v noci nelehnu, nešlápnu, co paní C. …
Nic. Všechno proběhlo hladce. Překvapilo mě, že sršeň celou noc spí. Probudil se až před sedmou, až jsem vstávala já. Otevřela jsem zase okno a blahopřála jsem si, jak jsem to dobře vyřešila. Sršeň vyletí za světlem.
Tím to pro mě bylo vyřešeno.
Večer začínal podle stejného scénáře, na jaký jsme s paní C. zvyklé. Když jsem sypala granule do misečky, ozvalo se veliké bzučení a na zemi vedle misečky rotoval sršeň. Trochu mě to vyděsilo. V nastalé lehké panice jsem na něho hodila vršek od plechovky s granulemi. Běžela jsem pro kelímek a papír. Já totiž od dětství umím chytat mouchy. Chovali jsme rosničky a těm jsme s bratrem museli chytat mouchy. Mám v tom praxi.
Je sice menší, spíš podstatný, rozdíl mezi chytáním neškodné mouchy na okenním skle a zuřivě se svíjejícím sršněm, ale zvládla jsem to. Naštěstí. Hurá. Nedomyslela jsem, co se stane, když odklopím víčko a co tak asi bude dělat sršeň. No příšerný randál a bude chtít vzlétnout. Opravdu jen s velkou dávnou štěstí se mi podařilo sršně uvěznit do kelímku od jogurtu, podsunout papír a s obrovským ulehčením ho katapultovat do noci.
Jo, byl dlouhý aspoň 3 cm.
Jazykový dodatek (z wikipedie): Slovo sršeň je původně rodu mužského, avšak spisovná čeština připouští i rod ženský, tedy ten i ta sršeň. Příruční slovník jazyka českého a Internetová jazyková příručka ÚJČ uvádějí ženský rod jako méně častý, v zoologii je ale preferovaný. Ženský rod převažuje v Čechách, mužský na Moravě.