Překvapilo mně, kolik odporu a nechuti vyvolal můj předchozí příspěvek o sklípkanovi Růžence. Kamarádky odvracely pohledy od svých mobilů, některé je zahazovaly a prchaly, jiné se ptaly, jak „s tím” můžu sdílet ložnici, co když „to” uteče, co když mě KOUSNE, co „to” žere, jak „s tím” můžu sdílet ložnici, jak mě toto vůbec napadlo, jak „s tím” můžu sdílet ložnici apod.

Tak takové mám kamarádky.

Růženku máme už několik let. Možná tak 7, nebo 8 nebo víc, nevím.

Nevím tedy, kolik jí je roků. Dostali jsme ji už jako velkého pavouka. Samice se prý dožívají asi 20 let, samci od pohlavní dospělosti rok, max. dva. Jak poznám pohlavní dospělost pavouka, to nevím. Nevím ani, jak poznám pohlaví pavouka, natož dospělost. Rozhodla jsem se, že Růženka je prostě holka. Přece nebude Růženka kluk, není blbá, ne?

Jak jsem si tak řekla, že je Růža už možná stará a že nám umře, začala jsem se toho bát. Ne že uvidím mrtvého pavouka, to moc velká trága není, ale že nás opustí. A to už trága je.

A tak jednou radostně přiběhnu k terárku a vidím, že to je tady. Čeho se bojíte, to nastane. Růženka byla podivně otočená, přetočená, upadená, rozpadená, roznožená, pomačkaná. Zaslzela jsem.

Když tu jsem uviděla, že v terárku jsou Růženky dvě. Jedna čerstvá, jak z mořské pěny zrozená, a druhá stará kůže.

To bylo radosti!