Naše neviditelná kočka paní Columbová má v ložnici spolubydlícího. Také chlupatého, také netýkavku. Má a neví o tom. A pravděpodobně, vlastně doufám, se to nikdy nedozví.

Je to Růženka. Grammostola rosea, resp. sklípkan Porterův.

Dostal ji synek od nějaké slečny, která si s přítelem pavouka pořídila, ale pak se rozešli. Pavouk zůstal sečně. Proč, to nevím. Slečna se ho totiž strašně bála. A štítila. A ten chudák, naše nynější Růženka, strávil přibližně rok v takové té malé přenosové krabičce, veliké tak akorát na ležícího sklípkana. Prý mu ani vodu nedala. Tolik praví pověst.

Slečně se odstěhoval přítel, zdědila sklípkana. Od nás se odstěhoval syn, zdědili jsme sklípkana. Já jsem zdědila sklípkana. Růženku :). Máme ji už pěkných pár let.

Sklípkan nemusí rok jíst, ale potřebuje vodu. Růženka pije hodně často. Když má prázdnou misečku a je žíznivá, tak stojí přímo nad ní. Nevím, jak to bylo s Růženkou opravdu.

Jisté je, že se Růženka několik týdnů vůbec nehýbala. Vůbec. Jak jsme ji položili, tak tam tvrdla. Pořídili jsme jí větší terárko. V něm malou misečku na vodu, velkou šišku a domeček z rozříznuté roličky od toaletního papíru. Všichni mně říkali, že kromě misečky sklípkan nic nepotřebuje. Pchá, co oni tomu rozumějí. Já sice sklípkanovi do duše taky nevidím, ale co má dělat v prázdné prostoře? Za pár týdnů se rozproudil v terárku život. No, rozproudil. To za s moc ne. Ale pravda je, že si všechno opředla pavučinovým povlakem a začala žít normálně.

Jak ráda pobývá v půlroličce, jak ráda lozí po velké šišce. Někdy lozí i po stěnách. To je teprve vzůšo.

Růženko, zachránila jsem Tě.