Jeví se to tak, že naše neviditelná kočka paní Columbová je po mé patnáctidenní nepřítomnosti na předdovolenkovém stavu, ale není to tak úplně. Krapet se polámala.

Jak ona nic moc nedělá, tak každá, i malinká změna v jejím chování je nápadná. Nic nedělá… nemá do čeho píchnout. Ložnice není velký prostor, aby se tam věnovala nějakým sportovním eskapádám. Nakonec je fajn, když se vyděsí a aspoň se vyšvihne na skříň.

Hraček se bojí. Pokud na ni s nějakou vyrukuju a dělám s ní návodné pohyby, tak buďto nechápavě kouká, nebo spíš zdrhne na skříň. A když jí třeba hodím na zem zmačkaný papírek, což je jedna z nejlepších hraček pro ostatní kočky, tak se buďto nechápavě kouká, nebo spíš zdrhne na skříň. Když jí hodím balónek nebo kuličku, tak buďto nechápavě kouká, nebo spíš zdrhne na skříň.

Ta drobná, ale mírně otravná změna je v tom, že dosud vždy věděla, co ráno po probuzení všechno dělám a kdy je bezpečné mě nahradit na mém místě v posteli. A vyčkala. Teď to neví a usádlí se tam hned, i když jsem si jen na chvíli odskočila. Dřív poznala, že v pět ráno, i když jsem opustila na chvíli postel, tak se do ní ještě vrátím. Teď mě okamžitě nahradí. Ale zase já, když ji nechci stresovat, tak v těch pět vstanu. Je teda pro mě nakonec přínosem, ne?

V běžné ráno prostě vstanu a jdu udělat hygienu, pak se vrátím a převlékám se, pak třeba ještě zaskočím do koupelny, pak se třeba ještě pro něco vrátím do ložnice… Paní C. vždy věděla, kdy jsem už hotová a kdy se moje místo stává jejím místem. To na ní bylo zvláštní a obdivuhodné. Empatie. Teď ji musím vyhazovat. Tedy já ji samozřejmě nevyhazuju, ale ona zdrhá. Ale já jí nechci činit příkoří.

A ještě jednou udělala velmi netypickou věc. I když už se odvažuje dojít ke dveřím ložnice a dokonce jde i do předsíně, ale vždycky rychle a hlavně zběsile utíká zpět, za mnou. Když jí nasypu granule, tak dveře můžu nechat otevřené, nezajímá se o ně. Nasává s velkou rychlostí žrádlo.

Až tuhle. Nasypala jsem jí žrádlo a pro něco jsem ještě odběhla. Nechala jsem otevřené dveře od ložnice. Když jsem otvírala dveře do obýváku, tak nastala skrumáž a zmatek. Do něčeho jsem kopla, na něco jsem šlápla, něco zařvalo, něco zasyčelo… Nechápala jsem. Paní C. se chtěla narvat do dveří do obýváku! A ještě ke všemu právě v okamžik, kdy na druhé straně dveří byla Jettynka. Jsou to prosklené dveře v prosklené stěně, paní C. viděla, kde je a co se děje, nebylo to omylem. Naštěstí i když jsem moc nechápala, která bije, tak jsem dveře zabouchla. Podařilo se, paní C. neutekla. Sice jsem někoho do těch dveří brutálně přivřela, do někoho jsem kopla, na někoho jsem šlápla, ale obě kočky naštěstí zůstaly na správných stranách dveří.

Byl by to fakt průšvih. Kdyby paní C. utekla, tak by to byl nejspíš její konec. A nebyl by hezký. Jednak to tady nezná a nebyla by tedy asi schopna se vrátit. I kdyby, tak nezná princip kočičí klapky, nikdy by se nedostala dovnitř. A hlavně, hlavně by si nic neulovila se svým zbytkem zubů, které stejně nejsou v dobrém stavu. A cizí kočky by ji zmydlily.

Ach jo, zachránila jsem Tě, paní Columbová.

P.S. Došly fotky paní Columbové. Pokud vůbec nějakou můžu udělat, tak jsou všechny na jedno brdo a už jste je mockrát viděli. Toto je kočičí kulička. Z Karlíčka.