Ano, bezcitně jsem naši neviditelnou kočku paní Columbovou opustila. Na celých dlouhých 15 dní. Byla jsem zvědavá, co nám to přinese.

Omluvou mi budiž to, že jsem jela zachraňovat dceru po narození jejího prvního dítka. To si těch 15 počkalo, až zase odjedeme, a 16. den se narodilo. Šprýmař.

Očekávala jsem, že po příjezdu hned uslyším z ložnice srdceryvné volání. Nic takového. Ticho. Kočka nikde. Ne nikde, ale na skříni. Přede mnou nikdy na skříň neutíká. Pokud tedy nedělám některou z život ohrožujících činností jako je luxování nebo převlékání postelí.

Volala jsem na ni sladkým hláskem, ale paní C. setrvávala na skříni.

Přijeli jsme asi ve čtyři hodiny odpoledne. Očekávala jsem, že večer sestoupí a voláním se bude dožadovat stravy. Nic.

Nasypala jsem granule, dala čistou vodu a nic. Sestoupila až pod pláštíkem tmy a za mé nepřítomnosti. A opět se rychle umístila na skříň.

To mě nepoznává? Mě, její jediný světlý bod v životě?

Nepoznává. Další den strávila celý na skříni. Večer se už nechala zahlédnout, jak jde k misce.

Třetí den, když jsem ráno opustila postel, byla v ní najednou paní C. Mám dojem, že se vítězně usmívala.

Večer jsme společně pokecaly. Mám radost, jak její hlasový projev po dobu pobytu u nás zesílil a zesebevědoměl. Odpovídám jí vždy stejným hláskem, jako je ten její. Tedy, snažím se. Myslím si to. Mám ten dojem. Ona si myslí určitě něco jiného. Dřív mi dělalo problém vyloudit ze sebe tak tenounký hlásek, ale teď už spolu hovoříme jako dva plnoprávní jedinci.

Dřívější stav byl obnoven, jsme na předdovolenkovém stavu.

___________________________________________________

Fotka ilustruje, co paní C. dělá naší skříni. Kdyby nic horšího…