Naše děti dobrovolničí ve stockholmském kočičím domově. Adopce koček není taková živelná akce, jak to proběhlo s tou nešťastnicí naší neviditelnou kočkou paní Columbovou: odchytit a vrhnout k někomu domů, co se o ni pod příslibem dočasné péče postará.

Kdyby měla paní C. možnost napřed pobýt v takovém domově, byl by její život určitě jiný. Tam by jí byla napřed věnována lékařská péče a potom jídlo 2x denně, čištění záchůdku 2x denně a pobyt ve vzdušné, prosvětlené soukromé místnůstce s mnoha hračkami, mnoha pelíšky a mnoha skrýšemi. A hlavně s okny a průhledy do dalších pokojíčků. A s velkými skleněnými posuvnými dveřmi. Nejspíš by se ani tak nestala tím největším mazlíčkem, ale mají své metody. Třeba umístit do klece a i přes tuhý počáteční odpor mazlit nějakým dlouhým škrabkomazlítkem. Tomu podlehne většina plachých nebo i zuřivých a útočných jedinců.

Katthem vedou starší usměvavé dámy. Jsou příjemné, ale i akční a nesmlouvavé. Mají pevná pravidla, která také pevně dodržují. Překvapilo mě, že měly trochu problém, když jsem chtěla přijít s dětmi. Chtěla jsem se podívat, kde děti pomáhají, a také přiložit ruku k dílu.

Pochopila jsem. Nejsem prověřená. Nejsem instruovaná. Nejsem zaškolená. Nejsem informovaná. Návštěva mi byla povolena, děti se zaručily. Ale nesměla jsem pomáhat, směla jsem jenom mazlit. Joj, jaká skvělá role.

Kočičky tam mají nádherné. Přímo výstavní kousky. Pro adopce platí přísná pravidla. Třeba že člověku nad 70 let dají jen kočku starší 5 let a ještě se nějaký blízký člověk musí zavázat, že v případě indispozice nebo nedejbože smrti majitele převezme péči o kočku. Člověku staršímu 80 let kočku nedají vůbec. Napřed mně to připadalo brutální a diskriminační, ale když se zamyslíte, je to v zájmu koček rozumné pravidlo.

Moc se mi líbí, že zájemce o kočičku musí vykonat několik návštěv a se svým vyvoleným mazlíčkem se musí postupně seznamovat. Donese použitý ručník, tričko nebo třeba povlak polštáře, aby si kočka na nového majitele zvykla. Zájemce musí se svým novým miláčkem pobýt, hrát si, povídat si s ním. S kočkou se poznají a dámy z domova poznají zájemce. A někdy nevydají. To je moc hezké.

Nedostatkem financí zjevně netrpí. Mají mnoho štědrých dárců a podporovatelů, pracují tam dobrovolníci a co je super, jednou měsíčně pořádají kavárnu pro veřejnost. Kočičí domov je na značně odlehlém místě. Na krásném místě v rozlehlém dřevěném domě nad mořem. Říkala jsem si, kdo sem může dorazit na kafe a zákusek? A mají plno. Utrží vždy ne nevýznamnou částku. A opět, napečou dobrovolníci, obsluhují dobrovolníci, o všechno se postarají dobrovolníci. Nadšeně a s láskou.

I my jsme dorazili na výlet. Lodí, dvěma autobusy a pak pěšky přes lesy a údolí. lehce jsme zabloudili. A dortík, který pekly naše děti a který jsme si na místě koupit, na nás už nezbyl! Skandální.