Ema říká samé moudré věci. Je dobré se jimi řídit. Ema třeba řekla, že naše neviditelná kočka Paní Columbová je celoživotně vyděšená. Ano, myslím, že to vystihla naprosto přesně. I když mě lidé vesměs uklidňují, že to přijde, že se sblížíme, že si zvykne – ne, o moc lepší to nebude.

Ema taky řekla (napsala, takže mohu citovat doslova): „Nebude ležet na sterilním ručníčku nebo dokonce studeném igelitu. Chce se obklopit vůní svých páníčků a ta jen a jen v kvalitním damašku Tvého povlečení. Já v tom vidím velký posun směrem k mazlení.” To napsala v reakci na moji stížnost, že se paní C. roztahuje po naší posteli a překračuje jí vymezená území. Chlupatí a chlupatí, roznáší stelivo (za to nemůže, ostatně ani to chlupacení není ze zlé vůle) a lehce žgryndá. To mazlení je sice na světelná léta vzdálené, ale posun tímto směrem to bezpochyby je.

Protože je Ema moudrá, tak jsem se rozhodla nechat se vést jejími radami. Paní C. má na posteli tedy jen jeden malý ručníček, na kterém se uvelebí vždy, když uléhám a zhasínám. Ten potřebuje. Ráno je potom v pelíšku na zemi. Kdy se přemisťuje, to nevím.

A, byť nerada, protože mi to připadá trochu (spíš dost) divné, nechávám ráno na posteli svoje prádlo. Použité. Nebudu se rozepisovat, kdo četl minulé díly, ten ví. Každý den má tedy místo sterilního ručníčku čisté špinavé prádlo.

A ano, správně tušíte, je vždy tam. Na něm.

Někdy, zřídkakdy, na něm není. Cítím se podvedena, nemilována, opuštěna. Zrazena a odvržena. Co jsem jí udělala? To mě už nemiluje?

Moje kalhotky jí nejsou dost dobré?