Jsem městské děvče. Děvče z Brna Králova Pole, z „dobré čtvrti”. Děvče se silným, nadšeným a radostným vztahem k přírodě. Ale stále městské. A naše maminka nesnášela jakékoliv zvíře, takže jsme měli doma pouze plšíky lískové a potom několik let rosničky. O tom vám někdy taky povyprávím.

Tatínek mě odmala učil objevovat přírodu a učil mě názvy všeho živého okolo. Bráchu to nezajímalo, maminku také ne. Na devítiletce jsem si vypisovala názvy rostlin, stromů a hub s latinskými pojmenováními a po cestě trolejákem do školy a zpět domů jsem se je učila.

Když jsem viděla prase v chlívku, tak mě jímal děs a všichni se radovali. Nevzpomínám si na své první prase, ale vzpomínám si na to, co měla manželova teta Liduška. Nadšeně mě dovedli do chlívku a ukazovali mně tu krásu. Byla jsem absolutně zděšena. Tmavý malý prostůrek, špinavé zvíře vyválené ve vlastních výkalech čekající na smrt. Všichni říkali, že mu to nevadí. Nevadí? A co má dělat? Kdyby by byl člověk vystaven těmto podmínkám, tak také leží ve vlastních výkalech, protože si prostě někdy lehnout musí.

No a pak se pozve řezník, vyděšené zvíře kvičí… znáte to. A pak se perou jeho střeva, jímá jeho krev – mě jímá hrůza.

Když jsem se vdala, noví příbuzní nás zvali na zabíjačky. Velmi brzy pochopili, že toto nee. Vona je z Brna, vona je architektka.

To samé králíci. Malinký prostůrek, kde se ti chovní obříci sotva otočí. A pak ty kožky sušící se na náspjach. Hrůza. A nejhorší bylo, když mi pořád někdo chtěl darovat králičí pacičku. Uáááááá!

Jím maso a mám ho ráda. Manžel ho připravuje skvěle. Ano, je to nečestné a nesportovní. Ale člověk je všežravec, tělo si to žádá. Já jsem přesvědčena, že i mrkev trpí a řve, když ji házíme do vařící vody. Akorát ji neslyšíme a nerozumíme jí.

No a teď se staráme o kočku, naši neviditelnou paní Columbovou, která je uvězněna v ložnici. S nikým se nemazlí, s nikým a ničím si nehraje, nic, nedělá, nikam nechodí. Nemá žádný program, její duševno je bez zaměstnání.

Trpím. Ale nejspíš ze všech zúčastněných trpím nejvíc já.