Říká se, že když kočka není doma, myši mají pré. Co dělá naše neviditelná kočka paní Columbová, když my nejsme doma? To bych sama ráda věděla. Má pré? Donedávna jsem si byla jistá, že nedělá nic. Že spí. Nezpívá, neplete, nevyšívá. Změnila jsem názor.

Vím, že si čte.

Opravdu si čte. Je ale krapet nepořádná a nechává knihu otevřenou. Tak jsem se to dozvěděla.

Na naši postel jí dávám dva malé ručníčky, aby věděla, kde má ležet. A ona donedávna tam opravdu (obvykle) lehávala. Vyjma případu, kdy zmerčí moje kalhotky. Ale to už víme. Bylo to už vícekrát experimentálně potvrzeno a už ji tomu nebudu v budoucnosti vystavovat.

Najednou začaly být ručníčky pomačkané. Zhečmané. Dokonce mrsknuté na zemi. A pak byla otevřená kniha. Kniha, kterou jsem si nechala položenou na posteli. Ona si čte a podkládá si hlavu ručníkem! A občas to neuřídí a spadne jí. Jiné vysvětlení to nemá.

Když nejsem doma, tak také škube pelest naší postele. Hrozné. Na podlaze se válejí drobné kousky molitanu, z pelesti čouhají cucky. Až se paní C. opět vrátí k našim dětem, až se děti vrátí do Brna, koupíme si slavnostně novou postel. Už teď se těším. Trhej, kočko, trhej.

Další její činnost v mé nepřítomnosti, samozřejmě kromě spánku, spánku a spánku, je čekání na mě za dveřmi ložnice. To je miloučké a dojemné. Třeba když jí večer dám jídlo, tak než se umyju, převleču, vypucuju si chrup a ona má už snězeno, tak na mě čeká přímo za dveřmi. A pak tam jsme spolu, já si čtu, občas prohodíme pár slov. I ta chvíle jí stojí za to, aby na mě toužebně čekala.

Je to truchlivý život? Možná ne až tak moc. Možná trpím nejvíc já.