Naší první kočkou vlastně nebyl Micík, jak jsem si onehdy mylně povzpomínala. Byla to Bestie.

Bestie byla sdílená kočka. Kočka sdílená se sousedy, od kterých jsme koupili dům. Upozornili nás, abychom vždy, když odcházíme – když jsme ještě v domě nebydleli, ale rekonstruovali ho – zkontrolovali, jestli jsme někde nezamčeli kočku. Upozornili nás i na to, že prostě a jednoduše kupujeme dům s půlkočku.

No dobře. Nikdy jsem s kočkou nežila, ani si nevzpomínám, že by někdo z kamarádů, příbuzných či známých kočku měl. Jen na chalupě u mého dřívějšího chlapce jsem se vždycky vrhala po koťatech a chtěla jsem si je nechat. Ale v zásadě jsem byla kočkou nepolíbená.

Pak jsme se nastěhovali. Rekonstrukce spěla k cíli. Obehnali jsme dům lešením. To bylo eldorádem koček a určitě i jiných živočichů. Pořádali honičky koldokola celé stavby. V noci byl na lešení značný ruch.

Byla zima, některé potraviny jsme kvůli nedostatečně velké ledničce dávali na lešení. Jednou takhle ráno můj muž bere včerejší žemlovku – fakt si nevzpomínám, v čem byla zabalená – a říká „Nějaká bestie nám nakousala žemlovku”. Brzy jsme zjistili, že to byla naše sdílená kočka. Od nynějška tedy Bestie. Často chodila lehávat na lešení před dveřmi z naší kuchyně a my jsme jí podstrojovali.

Děti si ji chtěly mazlit. Přece jim to nezakážu. Ale ty nemoce, ty bacily, ta vzteklina, ta tularemie. Měly mazlení dovoleno s tím, že po akci hned do koupelny a umýt ruce. Nejspokojenější bych byla, kdyby se celé převlékly. Ale zase kdo to má imrvére prát.

Měli jsme Bestii rádi.

Až jednou. Dojásala jsem domů z města, skotačila jsem zvesela po domě a otevírala všechna okna a pouštěla dovnitř čerstvý vzduch a životodárné slunce. V tom hrůzný nález. V dceřině posteli ležela Bestie. V posteli (!!), když děti po pomazlení s kočkou se musely běžet umýt. Postel byla zakrvácená, Bestie měla zmučený výraz v obličeji a odmítla se pohnout.

Probůh, co teď?

Telefonovat manželovi? Co by mohl udělat. Vrazila jsem na ulici. Na vsi – skorovsi, na konci Brna – mi poradí. Nikde nikdo. Zazvonila jsem na paní V., se kterou sousedíme zahradami. Ta v tom měla jasno. Bestie rodí! Vyhnat z postele, do kýblu dát noviny, žádné ručníky, prostěradla nebo něco, všechno zasviní, zničí. A dát ven.

Ach, já nevědomá.

Vzala jsem kýbl, vyložila novinami, vsunula kočku, kočka vyskočila a utekla.

Co včil? Betsie zmizela, zmizel problém. Netušila jsem, že může mít problém Bestie. Netušila jsem, že sousedé, vesničané dříve s hospodářstvím, kdyby detekovali problém, tak že nezakročí.

Teď už vím, že na vsi je kočka spotřební zboží. Umře? Umře. Ostatně, co s koťaty. Nemusí se topit, umřou sama.

Další den byla Bestie zase na svém místě na lešení. Ale vypadala špatně. Nežrala, nepila, nehýbala se. Nejraději měla tuňáka. Dali jsme jí celou konzervu. Celou! Jen se nad ni naklonila, ale jíst nemohla. Trpěli jsme s ní. Pobyla pár dní, zjevně utrápená, a pak už se neobjevila.

Paní V., ta sousedka, co mi poradila, říkala, že nejspíš neporodila všechna koťata, že ji viděla chodit po ulici s něčím krvavým visícím zezadu, takže to prostě skončilo špatně, no. A vo co go.

Sousedovic vnuk, těch sousedů, s kterými jsme Bestii sdíleli, prý plakal, když mu kočka umřela.

Proč jí proboha nepomohli? Já jsem nechápala, co se děje. Oni věděli, já nevěděla. Teď nechápu, že jsem nechápala.

Pak ale bylo už nutno pořídit si vlastní kočku. Brzy jsme si donesli Micíka.

Tak jako Micík nikdo jiný vrnět neuměl.

Fotku Micícka nemám. Připojuju malbu od mého oblíbeného akvarelisty Srba Endre Penováce. Je skvělý. Mrkněte na jeho dílka. Zrovna kočky dělá nádherné. Stejně tak kohouty, slepice, přírodu, květiny, slečny v puntíkovaných šatech  – uvidíte. Nebudete litovat.