Se špatným svědomím se špatně žije. Stejně jak vraha svědomí dožene a svůj čin nakonec přizná, tak i já se musím přiznat.

Byla jsem na ni vošklivá. Na naši neviditelnou kočku paní Columbovou.

Uvidět se moc nedá, hrát se s ní nedá, mazlit už vůbec ne. Tak aby měla něco ze života, tak jí občas něco povídám. Když leží na posteli, tak (někdy) můžu být prakticky vedle ní. Když tedy stojím na zemi. Ve volném prostoru by taková blízkost byla naprosto nemyslitelná. Těchto intimních chvilek využívám k tomu, že jí něco vykládám. Co ale pořád vykládat nespolupracující kočce?

A tak to na mě přišlo a já jí vyjevila brutální pravdu. Říkala jsem jí: „Až se vrátí A. s M. ze světa, tak si Tě zase vezmou a bude od Tebe pokoj.”

Ano, takhle tvrdě a necitlivě jsem jí to řekla. A musím na to pořád myslet. Je to už aspoň měsíc. A tak se tady veřejně přiznávám. Odčinit to nemůžu, tak aspoň veřejné pokání.

Co jí mám ale pořád vykládat? Povídám jí o tom, co se stalo, šišlu na ni, jak že še dnes má a že je loštomiloucká kocicka a ťuťliMuťli a takové nevinné lži a hloupůstky. Občas jí něco zazpívám, i na nějakou báseň dojde. Ale to nejde donekonečna, to nejde bez odezvy. Prostě se tam vmezeřila holá pravda.

Chybila jsem moc nebo mi dáte rozhřešení?

P.S. Fotka zachycuje naše ranní okno v ložnici.