Můj moribundus má na chování paní Columbové jednoznačně pozitivní vliv. Na tom se dá trénovat pochopení nepřímé úměry: čím je mně hůře, tím je lépe naší neviditelné kočce.

Jsem totiž pořád s ní. Jsem v posteli, nehýbu se, neodcházím, nic nedělám, jsem tam. Jsem bezmocně pod peřinou, neškodná, ale přítomná. Paní C. se více zviditelňuje. Přijde klidně sama od sebe na půl metru ode mě a kouká na mě. A já na ni taky můžu koukat! Nevídané. Nesmím se hýbat, ale zírat na ni, stejně jako ona zírá na mě, to můžu.

V posteli za normálních okolností nejím. V případě nemoci tam občas něco sezobnu. To bylo pro paní C. nové. Když jsem si otevřela jogurt, tak byla úplně zběsilá. Skočila vedle mě na postel, třeštila na mě zrak, oběhla mě z druhé strany a strašně, strašně ho chtěla. Nedala jsem. Považuju to za nevýchovné. Nechci být, když jím, atakována kočkou. Ta má svoji misečku, svoje termíny, svoje jídlo.

A hned jsem, nadšena z nových skutečností, svoje zásady porušila. Ještě do konce měsíce máme zaplacenou dovážku obědů po mamince, která mi nedávno zemřela. Manžel mi do postele donesl jakési podivné jídelnové jídlo, něco jako frankfurtská polévka kombinovaná s UHO, no divné to bylo. Vypreparovala jsem z toho kusy párku. Nekamenujte mě, že jsem takovou nezdravou hnusobu nabídla paní C., ale udělala jsem to. Nechala jsem talíř položený vedle sebe. Reakce byla rychlá a zběsilá, výsledkem byl dokonale vylízaný talíř. V příloze.

Neměla bych teda naši neviditelnou kočku živit lidským jídlem? Je z něho jak urvaná ze řetězu, ale hlavně přemýšlím tom, jakého věku se dožily naše kočky: Miška 18 let, Žůženka 17 let, Karlíček 16 let. S Miškou jsme začínali tak, že dostávala naše jídlo. Žůženka byla na kombinaci obého a Karlíček už jen na kupované kočičí stravě.

Čím víc „kočičí”, tím kratší život. A jsme zase u nepřímé úměry.

Tak jak to teda je?