Proč jsem začala o naší neviditelné kočce paní Columbové psát? Chtěla jsem zdokumentovat příběh zvířete, vyrvaného ze svého přirozeného prostředí, zvířete extrémně vyděšeného, a jeho přeměnu v domácího mazlíčka. Pozvolnou přeměnu. V kočku, která se nechá občas pohladit.

Hlásím neúspěch na skoro všech frontách.

Co se za ten rok zlešilo?

Zrekapitulujme si: paní C. byla o něco víc než rok u našich malých dětí. Prý v dočasce. Zlatý voči. Paní, která jim kočku dala, se o nic dál nezajímala. Paní C. nebyla očkovaná, nebyla kastrovaná, byla extrémně bojácná. Prostě divoké zvíře uvržené do zajetí.

Pak děti odjely žít a pracovat do zahraničí. Takovou kočku nechce nikdo, musejí tedy nastoupit rodiče.

První týdny byla paní C. vždy narvaná v nějaké skulině. Občas pod rouškou tmy vylezla něco sezobnout. Ke zbytku jídla se už nikdy nevrátila. Nejedla tak i 5 dní v kuse. Nevěděla jsem, jak zjistím, jestli vůbec žije. Zjišťovala jsem, za jak dlouho začne mrtvá kočka smrdět. Děti říkaly, že s ní také měly stravovací problémy, že jí podstrojovaly, mixovaly, ohřívaly a ona se ofrňovala.

Zjistila jsem, že problém není v ofrňování se, ale v její mimořádné bojácnosti. Nakonec jsme úspěšně najely na stravovací režim 1x denně večer miska čehokoliv. Opravdu čehokoliv. Čehokoliv pro kočku aspoň trochu vhodného. Vím, kolik jí toho mám dát. Misečku vyluxuje, ať je v ní cokoliv: granule – úplně jakákoliv značka, i taková, které naše další kočky nejsou ochotny jíst, konzerva, kapsička, zbytky kuřete, ořezy masa, kousky sýra, jogurt apod.

Stane-li se, že někdy, velmi zřídkakdy, podcením množství, tak na mě usilovně z povzdálí huláká a já se polepším.

Pokud luxuju, převlékám postele, uklízím ve skříních, prostě pokud je v ložnici nějaký hluk případně se děje něco pro ni neobvyklého, zdrhne na skříň. Protože není už tak strašně vyděšená, na skříň neskáče každý den a není příliš trénovaná, tak při prvním pokusu o výskok obvykle spadne. V horším případě se omlátí o topení, v lepším sebou pouze třískne o zem. Okamžitě zahájí nový, už úspěšný výskok. Dělá ho s mezikrokem, nyní už často i se dvěma, takže skříň je stále jetější, poškrábanější, chlupatější. Hnusná.

Poslední dobou jsem zaznamenala významný posun v tom, že spává v noci vedle mě na nastlaných manželových lůžkovinách. To je obrovský posun k lepšímu v našem vzájemném vztahu, ovšem dává těžké rány našemu manželství. Můj muž si koupil novou postel. Zatím je v krabici opřená o zeď a zvažuje, kam si ji nastěhuje.

Kvůli kočce, chápete? Kvůli kočce!! Ale vím, že téměř čtyřicetileté manželství tuto zkoušku přežije.

Je nám to ale zapotřebí?