O co byl minulý příspěvek o Katthemu (stockholmském kočičím domově) delší, o to bude tento kratší. Prostě co jsem si ještě vzpomněla a vy nutně potřebujete vědět.

Jednou za čas se v útulku pořádají kočičí kavárny. Dobrovolníci, myslím že minimálně z 95 % ženy, napečou a navaří a přivítají návštěvy: potenciální další dobrovolníky, potenciální sponzory a potenciální nové adoptivní rodiče. Teda aspoň já si představuju, že proto se kočičí kavárna dělá.

Naše šikovné děti přispěly tvarohovými koláči s povidly. Ty musely chutnat.

Dozvěděla jsem se, že Tor, můj oblíbenec Toreček, je už u nové rodiny. Doufám, že se mu tam bude líbit. A že mu budou dávat pořádně najíst.

A dokonce prý i ten šikanátor Emerich, i ten už je prý u nových rodičů. To musejí být silné povahy, že si ho vybrali. Hlavně ať to společně zvládnou a ať toho dacana nevrátí zpět.

Já jsem moc ráda, že jsme si žádné zvířátko nemohli odvézt. Tedy, když se chce… Ani toho mého zamilovaného Torečka bych nechtěla, i kdybych ho mohla mít. On byl fakt véliky, velikánský. Zvednout ho bylo namáhavé. A prý se nechoval moc hezky k ostatním kočkám. Asi nebyl nijak výrazně agresivní, ale přece. Dovést našim dvěma zvolna už stárnoucím mazlíčkům takového obra, to by nemuselo dopadnout dobře. A tak je fajn, že je Tor ve Švédsku a má už své doma. A já nechci další kočku. Ne a ne a ne.

A ještě trocha té diskriminace, i když je pochopitelná: člověk nad 70 let dostane kočku jedině tehdy, když se někdo písemně zaváže, že v případě jakýchkoliv problémů se zvířete ujme.

Osoba nad 80 let nedostane kočku vůbec.

Myslím, že jsem uražená.