Zamyslela jsem se. Je naše kočka opravdu pořád neviditelná?

Je pravda, že se vztah s paní Columbovou pořád lehce mění. Ne, že by se vyvíjel. Mění se. Aby se z ní stala mazlivá kočička, tak by tady musela být aspoň 50 let. A to nedáme ani jedna z nás.

Začátek, když byla dokonale neviditelná, až tak, že jsme se obávali, že utekla z uzavřeného prostoru, se jevil malinko nadějně. V noci ulehla tak, že se mi přitiskla k zádům, případně si lehla přímo na mě. Opravdu na mě. Neuvěřitelné. Teď už vím, že to bylo naprosto omylem. Teprve poznávala prostor a ta věc v posteli byla teplá. Tak si na ni lehla. To by teď neudělala ani kdyby měla levitovat. Protože ví, že jsem to já, její slouha i věznitel. Ne vyhřívaná dečka.

Teď se trochu víc nechává vidět. Když vejdu do ložnice, tak se pochopitelně pořád snaží zdekovat. Ale třeba se na mě chvíli dívá a zvažuje své možnosti. Že třeba brzy odejdu a ona zase nebude muset podstupovat tu námahu a skákat na skříň. Zvažuje, jestli nebude lepší jen přeběhnout přes postel. A potom zase zpátky, když já jdu na druhou stranu. Při těchto aktivitách na mě kouká. I to je u nás úspěch.

Paní C. potřebuje mít mezi sebou a mnou bezpečnostní bariéru. Jakoukoliv, ale bariéru. Bariérou je třeba postel. Já na jedné straně, ona na druhé. Ale nebojácně se na mě dívá.

Bariérou ovšem může být i kniha. Večer si teď obvykle lehá mně do noh. Já držím knihu. Čtu si. Občas zavřu jedno křídlo knihy a mrknu na paní C. V pohodě. Vezmu mobil, držím si ho před obličejem, v pohodě. Přiblížím mobil na 30 cm a fotím ji, v pohodě. Když ale odložím mobil nebo sklapnu knihu, už se stávám nebezpečím a paní C. odchází. Neprchá, přesunuje se na bezpečnější místo.

Když leží na židli, tak bariérou jsou jen soustružené sloupky. V pohodě. Viz foto.

Aktuálně to není kočka neviditelná, ale nedotknutelná.