Neviditelná kočka paní Columbová je o trochu více viditelná, než dříve. Nemyslete si, že dochází k nějakému sbližování, to rozhodně ne. Ale dřív, když přišel člověk do místnosti, tak zdrhla. Teď taky zdrhá, ale ne do nejzazšího a nejtmavšího kouta.

Zpočátku vyskočila na skříň a tam byla. A byla a byla. Seskočila na jídlo. Někdy ani to ne.

Když si u nás trošku zvykla, tak aby se nemusela tak slabit skákáním na skříň, tak utíkala pod stůl do přepravky a tam byla. A byla a byla. A vylezla na jídlo. Někdy ani to ne.

Pak byla hezká, skoro idylická doba, když kočka ležela na svém ručníčku na naší posteli, nebo byla v pelíšku u topení, případně seděla na okně. Někdo vešel a paní C. neopustila místo. Vytrvala. Člověk se na ni ale nesměl dívat. Když se přiblížil moc – na 2, možná i 3 metry – zdrhla do přepravky. Za nějakou dobu byla schopna vydržet i pohled člověka. Pak stejně zdrhla do přepravky.

Na jedné straně jsem byla ráda, že se přece jenom nechá uvidět, ale zase netrénovala skoky na skříň. To se změnilo po návratu od paní doktorky z trhání zubů, když ze stavu mrtvá kočka přepnula na skok na skříň. Nedoskočila a doteď se divím, že si tím pádem na záda na roh radiátoru nepřerazila páteř.

Teď už zase v případě ohrožení skáče na skříň, ale v klidu a v pohodě a nesetrvává tam celý den, případně více dní. Vyskočí, za chvíli jdu do ložnice znovu, tak vyskočí znovu a tak několikrát po sobě, až pochopí, že se mnou není řeč a budu ji obtěžovat i nadále. A zůstane v přepravce.

V současnosti naše interakce v ložnici vypadá tak, že paní C. kouká, kde se budu pohybovat a spasí se útěkem tak, aby mezi námi byla postel. Já otevřu skříň, ona zdrhá přes postel. Jdu do druhé skříně, oběhne postel. Vezmu něco ze stolu, přebíhá přes postel. Přenesu to do skříňky, paní C. letí přes postel. Já se pohybuju po ložnici a ona obíhá postel, případně přebíhá přes ni, hlavně aby se mi vyhnula. Ale nevyhledá žádný bezpečný úkryt. Mám být ráda?

Paní C. má takovou zvláštní libůstku. Měla jsem podezření, že před ležením na svém ručníčku na posteli preferuje moji noční košili, případně se natlačí na můj polštář. Ten zanechávám na posteli postavený, aby mně na něm nebydlela a já nebyla chlupatá.

S manželem jsme byli o víkendu na výletě a tak jsem na neviditelnou paní C. narafičila svoji noční košili. Hezky jsem ji poskládala, aby ji nic netlačilo. Jinak bylo vše při starém, měla svůj ručníček, přepravku i pelíšek. A skříň.

A jo! Bylo to tam. Noční košile byla chlupatá.

No chápete to? Nic se mnou nechce mít společného, ale na mé noční košili je jí nejlépe.

No chápete to?