Ve vztahu se prý má komunikovat. Asi jo, asi je to fakt lepší.

Každá kočka mluví jinak. Kromě neviditelné kočky paní Columbové máme v současnosti jenom další dvě. Lízinku a Jettynku.

Lízinka – pojmenoval ji manžel, je prý krásná jako Mona Lisa, popravdě, je to obyčejná směsná kočička – krásně mňauká. Hlasitě, zřetelně, jako kdyby mňaukal člověk. Původem je z malého statečku v Kuřimi, kde bydlela s mnoha dalšími kočkami a koťaty mezi prasaty a jedla s nimi šlichtu z hospody odnaproti. Měla hnisavá očička, ušní svrab a teklo jí z nosíka. Vyléčili jsme ji a je u nás už skoro 12 let. A měla 3 úžasná koťátka.

To Jettynka – ta je chlupatá jako sněžný muž – když k nám přišla, tak bučela. Bučela hlubokým hlasem. Byly to strašné zvuky. Když jsme jely k paní doktorce a dcera s ní v přepravce čekala na ulici, než vycouvám z garáže, tak se lidé zděšeně rozhlíželi, co to proboha je. Jettynka je přistěhovalec. Vyžírala nám kyblík, do kterého vyhazujeme organické zbytky před odnesením na kompost. Jednou, jednou jedinkrát se mi jí zželelo a vzala jsem ji do náruče. Blížila se zima. Tak u nás zůstala. Původně jsem ji chtěla spíš zahánět, aby nedělala problémy našim domácím mazlíčkům. Je dlouhostrstá, krásná. Mluví už výrazně lépe, už nebučí, spíš na mě vždycky radostně hrdelně vyštěkne. Mňoukání to ale není. Ona štěkne, já něco řeknu, ona štěkne…

Musím vzpomenout na Karlíčka, nejlepšího kocoura ever. Byl to britský modrý elegán, velký, klidný, hodný. Zemřel ve věku 16 let. Zpočátku tak nějak normálně mňoukal, nepamatuju si, že by to bylo nějaké zvláštní, divné, prostě komunikoval. Pak jsme mu přivedli britsko ruskou kámošku a on se totálně zamiloval. Spávali v objetí, chodili spolu na procházky, bylo to dojemné. Po asi 8 měsících se Šerinka ztratila. Volali jsme, hledali, chodili… nenašli jsme ji. Já se chlácholím tím, že ji někdo sebral a ona pěkně klidně žije u zlodějů. Karlíček upadl do deprese. Skoro 14 dní jen doma ležel, nikam nechodil, nemluvil. Pak zase začal víceméně normálně žít. Ale ztratil schopnost mluvit. Otevíral pusinu a nic z ní nevycházelo. Do konce života se nerozmňoukal. Komunikoval s námi jenom otvíráním pusiny.

A jak je to s paní C.? Ta popiskuje. Popiskuje vysokým hláskem. Ale jenom když má hlad a já přicházím s krmením. Popiskuje, popiskuje, zasyčí. Já pisknu, ona odpoví, potom já, ona znovu a takhle si neznámo co povídáme. Jí jde jen o jídlo, mně o konverzaci. Nasypu granule, je po hovoru.

Až teď se to změnilo. Najedla se, já s knihou v posteli, paní C. začíná popiskovat. Tak jí povídám různé uklidňující věci, jak je všechno super a co je nového ve světě. Ona pořád popiskuje. To tu ještě nebylo. Nehodlá přestat a já si chci číst. Nasypala jsem jí další granule a ejhle. Ona mi fakt říkala o nášup. Přišla na to, že když na mě bude pořvávat, tak já vydám přídavek.

A tak to teď máme. Ona zapíská, já valím a sypu. Hezky si mě vycvičila.