Řekla jsem si Dost! Konec takových bezbřehých ohledů, konec výhradně ručního sbírání dredů a chuchvalců, konec pinožení se s lopatkou a smetáčkem po kolenou. Aby se ten chudáček nebožáček nepolekal, aby neměla špatné sny. A co my? Co čistota v naší ložnici?

Paní C. snáší extrémně špatně úklid jakéhokoliv druhu. Zavadím smetáčkem o nohu stolu v blízkosti její sluje a už je na skříni. Klepnu do nohy židle, infarkt. Na luxování jsem už dávno zapomněla. Řekla jsem si, že vytírání by jí nemuselo dělat problém. Vyvádí, jako kdyby spadla atomovka.

V ložnici bydlíme my. A byli jsme tam první. A tak jsem ji začala trénovat. Luxuju, zametám i vytírám, ona prchá na skříň. Večer na jídlo vždycky sleze. Konečně zase dlouho nevídaná čistota a pořádek.

A tak jsem si řekla, že tu její panickou hrůzu z hluku a přítomnosti jakýchkoliv předmětů a nedejbože živých tvorů v její blízkosti využiju.

Nechali jsme si vyčistit a přešít peřiny. Poté, co nás paní majitelka čistírny pochválila, že jsme výborní zákazníci, cítím se jako bohatá statkářka. Vsuvka: výborní zákazníci jsme proto, že si hotovou zakázku hned odvezeme, zaplatíme, máme toho hodně, ale hlavně, HLAVNĚ máme prý velmi kvalitní peří. To by zpychnul kdekdo, ne?

A tak jsem v ložnici povlíkala polštáře, povlíkala deky a postupně jsem je tahala do patra k uložení. A velmi jsem si nepřála, aby v mé nepřítomnosti v nich paní C. řádila. Použila jsem tedy osvědčenou metodu – vysavač. Chvíli jsem si zavysávala. Očekávala jsem, že paní C. zůstane nahoře nejméně do odpoledne.

Přepočítala jsem se. Ona si už pomalu na hluk zvyká! Vždy, když jsem se vrátila pro další várku peřin, tak byla dole.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Aspoň měla pohyb. Na skříň, ze skříně. Na skříň, ze skříně. Na skříň…