Je to neštěstí. I když to možná budete bagatelizovat, někdo z vás se mi bude smát, ale JE to neštěstí. Uvrhlo nás to do regrese.

Paní Columbová vypadá jako potulný jedinec. Jako bezdomovec. I když bydlí v naší ložnici, v teple, s dobrou stravou podávanou za mého zpěvu, s pochopením a snahou o lásku. Přesto je trsnatá, opelichaná, divně sliní, trošku páchne.

Věděla jsem, že jít s ní k paní doktorce bude pro ni stres, ale takto to dál nejde. Vzhledem k tomu, že bydlí pod stolem ve své přepravce, tak odpadá nutnost nahánět ji po ložnici se smetákem a dekou. Jen jsem jí zapnula zip na přední straně přepravní kabely. I když, požádala jsem manžela, aby akci jistil smetákem. Krátce lítala v přepravce ze strany na stranu, pak syčela, pak trochu ječela a pak se uklidnila.

Máme tu nejlepší paní doktorku ze všech. Už nám sprovodila ze světa 3 naše miláčky. Mimořádně citlivě a ohleduplně. Ale hlavně si poradila při léčení s naší bojovnou kočkou Miškou, které se paní doktorka, která sídlí 10 minut pěší chůze od nás, nezřízeně bála. A taky paní C. kastrovala a akce byla zcela v klidu a bez problémů.

Ordinace otvírala v 9 hodin ráno, my jsme byli nastoupení v 8:55 hod. A přečetli jsme si na dveřích papír s omluvu, že paní doktorka je nemocná. Bééééé (to je citoslovce pláče).

Jeli jsme domů. Dala jsem paní C. konzervičku, aby věděla, že když prožije něco náročného a stresujícího, tak následuje moc dobré jídlo. A nic. Konzervy se ani nedotkla. Umístila se na skříň a setrvává tam. A to už několik měsíců věděla, že nejsme tak strašní, aby před námi bylo nutno zdrhat na skříň.

Moc mě to mrzí. A to budeme muset akci v nejbližší době opakovat. Sorry, paní C., je to pro Tvé dobro.