Fakt mě naštvala. Myslela jsem si, že už jsme tak trochu kámošky, že víme, co od sebe očekávat. I když se často nevidíme, tak si ale neděláme naschvály a tolerujeme se. Mluvíme o naší neviditelné kočce, paní Columbové.

Přepočítala jsem se.

Na mého muže skočila choroba. Choroba způsobující horečku přes 39°C. A to je průšvih. Rychle jsem zahájila záchranné práce. Mimo jiné jsem mu vytvořila teplé a pohodlné ležení před televizí na kanapi, i když první dva dny cepeněl jak mrtvej. Pobíhala jsem po domě, převlékala jsem peřiny, sháněla další polštáře. V jeden moment na našem manželském loži v bydlišti paní Columbové zůstala jen nepovlečená peřina. A přihodila jsem k ní vestu, protože mi bylo z toho pobíhání po domě vedro a svlékla jsem si ji.

Dřív, poté, co počurala peřinu, polštář, matraci, peřinu a polštář, jsem se snažila, aby na naše lůžkoviny nebylo dobré si lehat. Polštáře jsem vždycky postavila, na peřiny dala veliké igelitové tašky. Už nic nepočurala a já jsem pochopila, že to bylo ze stresu, kdy u nás byl na návštěvě velký počet lidí a já jsem ještě ke všemu před jejich příchodem luxovala. Chudáček.

Není hezké mít na posteli igelitky. Protože se už čurání do postele dlouho neopakovalo, tak jsem tašky sklidila, ale byla ostražitá. Čurání skončilo.

Až teď. Teď, když se na posteli změnilo uspořádání. Když na ní byla jen růžová hrouda (peřina) a červená hromádka (vesta). Načurala mi na vestu!! Na vestu, chápete? Ani jsem nevěděla, že ta fleesová vesta je tak hezky vodoodpudivá. Neprosáklo to na prostěradlo. Naštvala mě, fakt mě naštvala.

Jedno z vysvětlení je, že je uměnímilovná. Nelíbí se jí kombinace růžové sypkoviny a červeného fleesu. V tom ji teda chápu.