Ano, je to úspěch. Malý, ale úspěch. Jiných úspěchů nemajíce, radujeme se z tohoto.

Ještě předtím, než k nám neviditelná kočka paní Columbová byla přinesena (rozuměj zavlečena), byly s ní stravovací problémy. Hned tak nějaké granule nesežrala, měla ráda konzervičku rozmixovanou s teplou vodou, prostě primadona. Samé starosti.

Vyfasovali jsme ji s pytlíkem jediných granulí, které byla ochotna akceptovat. Nasypala jsem. Nejedla jeden den, nejedla druhý den, nejedla ani třetí. Vyměnila jsem misku za konzervičku rozmňáganou s teplou vododou. Snězeno rchlostí blesku. I další den jsem tedy úslužně podala konzervičku. Nic. Ležela tam netknutá další tři, klidně i 4 dny. To už jsem se bála, aby si pak její konzumací nezkazila žaludek. Misku jsem tedy dala našim zbylým dvěma kočkám. Jen se po ní zaprášilo, zkažené žaludky se nekonaly.

Tak zase granule a zase tam ležely. Dokonce 5 dní. S neviditelnou kočkou je problém, že nevíte, jestli už umřela nebo ne. Volala jsem dětem, jejím původním maminkám. Prý je to normální, nemám se bát, určitě žije. Nejspíš byla za svobodna Schrödingerová.

A tak jsem přestala být hysterická, že kočka umře, přestala jsem počítat dny, kdy nejedla. A začala jsem jí dávat granule vždy večer, než jdu s knihou na lože. Pravda, snažím se s ní teď být vždycky nějakou dobu vzhůru s knížkou. Nesežrala, odnesla jsem je.

A najednou fungujeme báječně. Sežere všechno. Svoje skvělé granule, vobyč granule našich normálních koček, konzervu bez teplé vody a nerozmixovanou, veškeré zbytky masa, které jsou pro nás nepoživatelné, prostě paráda.

Večer vcházím do ložnice, nadšeně volám PAPÁNÍ, paní Columbová už na mě v bezpečí za šicím strojem čeká, hlavičku natahuje a dívá se na mě. Chápete? Dívá se na mě! Odvážná aktivita. A hned nastupuje k misce a cpe se, až u toho chrochtá.

A tak si tady žijeme.