Máme novou kočku. Ještě jsme ji neviděli. Tedy, viděli jsme zatím jen její levé oko.

Naše nová kočka se jmenuje paní Columbová. Zatím bydlí v ložnici. Aby si zvykla, že nejsme nepřátelé a aby naše další kočky z ní neměly trauma. A hlavně aby ona neměla trauma větší, než je nutné. V budoucnosti ji čeká soužití s dalšími třemi kočkami a přístup ven, do toho nepřátelského velkého světa. Jak toto dopadne? Bude chodit ven? Uteče? Nerozcupují se navzájem? Nedovedu si to představit.

Proč ji tedy máme? Dcera s manželem si ji vzali do dočasné péče poté, co jim v 17 letech zemřela jejich milovaná Žůženka. Věděli, že chtějí na zkušenou do zahraničí, a tak se nemohou zavazovat k trvalé péči. Paní, od které paní C. dostali, ale svůj úkol pojímá dost amatérsky. Vyskladnila zcela divokou, nekastrovanou, neočkovanou a neodčervenou kočku a akorát po roce zavolala, jak se kočičce vede. Tím pro ni její úkol skončil.

A teď nastal ten den D, kdy se naše děti stěhují mimo republiku. My máme 3 kočky, další jsme nechtěli. Obzvlášť takovou, která se do přepravky musí nahánět v několika lidech a za pomoci smetáku. Ovšem takovou kočku nechce nikdo. A tak je u nás.

V ložnici není moc úkrytů. Přesto kočičku nelze najít. Má svoji dečku, svoji přepravku, záchodek, mističky s jídlem a pitím a je stále narvaná v malém prostůrku vedle skříně, kde už je žehlicí prkno a slohy s kresbami.

Ožívá v noci. Je tichá, jen občas klepne drápek o zem. Občas mi kopne do brejlí. Občas vyskočí na knihy nebo šanony a všichni společně se zhroutí. Občas přeběhne v nohách postele. Často hrabe v záchůdku.

Jsem zvědavá, jak tato story bude pokračovat.